Ano, ženy pláčou, některé často, některé zase jakoby ani neuměly plakat., třeba moje manželka... Ba i my muži pláčeme - já třeba měl období, kdy už jsem brečel i v kině, a bylo mi to blbý...sentiment. Je to o tom, zda se člověk rozhodně pouštět emoce napovrch. Když jo, tak brečí. Ale paní blogerka píše, že pláče nad stavem světa, to je pěkné - přiomíná mi to mně, taky někdy jakoby řval nad životem lidským a vůbec, ale pak mě to zase přejde - stačí si říct "marnost a vše je marnost", nebo "vše je iluze" nebo "lidi jsou pěkný hovada..tak to bylo, je a bude" atd. Ve starém Řecku znali všechno, a tak tam měli i nějakého "plačícího filozofa". Určitě existovali i chechtající se filozofové - vyskytují se hojně jako archetyp v buddhismu. Možná by ani měla nastudovat, co je to buddhismus a třeba přestane s tím pláčem, nebo taky ne ..Existují z Řecka epikurejci a stoici, moc pkný pohled na svět.

Na některé problémy nebo ztráty pláč nestačí. Je potřeba někoho, kdo bude "dutou vrbou". Mně pomáhá i setkání s Bohem.

A pročpak brečíte, Květo?

Z jakého úhlu pohledu Vás to zajímá?