Milý dobrý kamaráde, ptáváš se mě na volný čas a já ti vždy s úsměvem odpovídám jak s rodinou chodím za zábavou a na dlouhé procházky. Že jsem v pohodě...Kdybych Ti měla po pravdě popsat jak trávím volný čas, musela bych přiznat,
že ho poslední dobou doma většinu probrečím. Jasně, že vím o spoustě užitečnějších činností. Mohla bych třeba všechno dostupné oblečení poskládat do úhledných komínků, důsledně roztřídit letní od zimního, jarní od podzimního...Mohla bych už konečně vyházet všechny nepotřebné skleničky, víčka a krabičky, přesypat všechny načaté luštěniny, mouky a cukry do příslušných zásobníků. Nebo uvést do původní bělosti spáry mezi kachličkami v koupelně...
Nápady jistě dobré. Ovšem s pravidelností hraničící s jistotou se po prvním pečlivém komínku, první vytříděné hromádce, naplněném odpadkovém pytli, dostaví odkudsi z nitra neodbytný pocit, že tím se přece ale vůbec nic nespraví, že to nejdůležitější napravit nedokážu. Že bych snad s patřičnou horlivostí hravě zvládla scelit rozdělené světadíly a přivést k víře zaryté ateisty, ale pro nastolený osobní život by to nyní neznamenalo ani malý krok na cestě ke štěstí a naplnění...
Občas je prý i užitečné vyplakat se, ovšem ač pláču dosytosti, pořád vyplakaná nejsem. Takže byl-li snad vynalezen lék tišící to zatracené vtíravé nutkání, sem s ním! Brečení je přece jen navýsost nedůstojná, protivná, obtěžující činnost, která se navíc ještě moc špatně skrývá před okolním happy světem. Bývají po ní opuchlé oči, nos a červené tváře. Sebelépe provedený make-up to nejistí... Přes mokré oči se také špatně řídí jakékoliv auto. Snažím se alespoň naučit plakat nenápadně.
No ovšem, aby v tom bylo jasno, brečení se věnuji fakt jen striktně ve volném čase, po příchodu do práce utřu co jde a nastartuju. Takže ono to vlastně asi ani nebude tak zlé. Prosím nekomentuj. Zapomeň. Jsem ready!
