Museli jsme komoušům raději mávat, aby nás nezmlátili?

,,To bylo hrozné, viď, když jste museli pochodovat kolem těch komoušů co na vás shlíželi z tribun a sledovali jestli jim máváte - fakt by vás zmlátili obuškama kdyby jste jim nemávali?" Obrací se na mne šestnáctiletý gymnazista - premiant třídy, plynně komunikující ve třech světových jazycích. Loupeme spolu horu brambor do provizorního bramborového guláše ,,co kdo přinesl" a jemu zřejmě počalo v hlavě bublat cosi guláši podobného - ingredience: Husák na tribuně, les zdravících mávátek. A záběry z listopadové revoluce - záznam policejní represe, skandování davů, že se bijí děti...(?)

,,A to vám říkali ve škole?" V rychlosti mne žádná obratnější odpověď nenapadá.

,,Ne, my to neprobíráme, akorát jsme teďka měli besedu s jedním politickým vězněm a pak nám promítali ukázky z nového filmu - no síla, MASO!"

,,Ale ten film se snad odehrává v padesátých letech, ne?"

,,Jasně, točili to u nás  - v tom starém vězení co je u autobusáku.  A víš, že  by mě fakt  zajímalo, jak jste tu za komoušů vlastně fungovali?"

Hmmm, jak mu teď a tady - v rychlosti a stručnosti popsat atmosféru doby, která mi v dětství připadala naprosto samozřejmá a všední? Prvomájové průvody, které pro nás představovaly svižnou procházku za doprovodu dechové kapely a především vítaný den, kdy se nemuselo do školy - do rozlehlé moderní budovy, ve které se mluvilo úplně  jinak než doma, což však  prakticky každý chytrý žák považoval za ,,brnkačku."

Kromě ,,chytrých" žáků k nám na základku chodili  i ,,blbí" žáci - tehdy jsme ještě netušili, že existují poruchy učení, zato jsme si nad ,,blbými "žáky příkladně  brali patronáty a měli jsem potom fakt radost když díky nám :-) nepropadli nebo dokoce neskončili ve zvláštní... 

Když nám skončilo vyučování, mohli jsme celé odpoledne běhat po ulicích, protože  jezdilo daleko méně aut - kolem páté hodiny ranní se na autobusových zastávkách rojily davy dělníků i úředníků, které nacpané smrdící autobusy rozvážely do všech směrů k nedalekým obrovským fabrikám,aby je pak v půl třetí odpoledne stejným způsobem dopravily nazpět...

V řeznictvích visely na hácích obludné kusy tučného masa, lidi se mačkali ve frontě a když si řekli o kilo, tak jim řezník svévolně odřízl větší kus, položil ho na holou váhu společně se svou zamazanou rukou a řekl: Je toho o třicet deka víc, můžu to tak nechat? A lidi přikyvovali, protože si ho nechtěli rozházet - to by jim příště uřezal pěknou flaksu...

Maminka mé kamarádky po večerech vyráběla žádané tašky z vystříhaných stránek zápaďáckého katalogu. Byly z pevného igelitu a i ten se prý těžce sháněl. Bála se přitom rozjet šití ve velkém, aby ji nakonec nezavřeli za nedovolené podnikání nebo tak něco - říkávala to svým stálým zákaznicím. Katalogů mi bylo líto, koukali se z nich na nás štastní lidé v krásných šatech. Nám maminky šaty přešívaly z různých kousavých materiálů. Když jsme pod stromečkem objevili  rifle, ať už dovezené z Maďarska nebo šité u Vietnamců,  byli jsme šťastnější více než si kdy dokážete  představit.

Budou ale vůbec dnešního puberťáka zajímat tak všední vzpomínky ? Očekává zřejmě akční story o pronásledování zločineckým režimem - znárodněný velkostatek pradědečka, odbojný dědeček v uranových dolech, matka disidentka, strejda převaděč, sestra v nucené emigraci apod.

Chápu sice, že se u nás tehdy děly hrozné věci, ale přímou osobní zkušenost s nimi nemám.

A nepochybně v jeho očích klesnu, když mu po pravdě povím, že moji rodiče vlastně ani nebyli disidenti a já jsem dokonce byla pionýrka. Co mu tedy mám odpovědět ?