Článek obsahující v názvu nahotu a ošklivost přitahuje pozornost. Pozornost, která je zřejmě násobena zaměřením na nejmenovaný formát televizního pořadu, který má patrně ještě vyšší sledovanost než jsem si v okamžiku kdy jsem svůj příspěvek publikovala dovedla představit. Obsah diskuze napovídá ... Když jsem si však ohlasy pročítala, připadlo mi občas, že se některým přispěvatelům na monitoru nejspíše zobrazuje úplně jiný text.
Otázky na tělo, ať už v přeneseném či v pravém slova smyslu, bylo možné očekávat.
Přiznám se však, že některé emočně vypjaté reakce mne skutečně překvapily. A některé rozesmály…
Ale ano, také jsem prožívala období, kdy byl pro mne vzhled prioritou a stěžejním kritériem pro potenciálně pozitivní sebehodnocení. Vydržela jsem tehdy ve zkušebních kabinkách butiků hodiny lamentovat nad tím, že mám vršek šestatřicítku zatímco spodek osmatřicítku…Sebevědomí na nule.
Nyní se vlivem mateřství má velikost jaksi pozměnila - bohužel směrem nahoru, jen poměr(vršek/spodek) se kupodivu obrátil. Logikou dřívějšího uvažování bych se zákonitě měla utápět v permanentní sebelítosti nad ,,ztracenou krásou“ Neutápím se - načerpávám impulzy k sebeuznání z jiných zdrojů.
(Podrobný rozpis někdy příště…)
Vycházela jsem tedy přímo z vlastní zkušenosti, když jsem si dovolila veřejně polemizovat s prezentovanou ,,trendy" vizí, že nízké sebehodnocení lze z gruntu předělat za pomoci kosmetických úprav zevnějšku.
Mimochodem, co se například děje poté (co odjede televiní štáb), když se zkrášlené dámě smyje nános šminek, odrostou umně vytvořené melíry, vyjdou z módy pořízené top kreace… ??
Zatímco zpropadené špíčky (případně velký nos, křivé nohy…) zůstávají na tom samém místě jako byly před natáčením…
