Promodralé chlupaté nohy stále ještě vyčuhovaly zpod víka popelnice, ačkoliv se kreslená paní fakt snažila nasoukat nebožtíka dovnitř se vším všudy. ,,Nepřál si nic okázalého“, vysvětlovala s úsměvem vyjeveným kolemjdoucím. Celá naše pubertální partička se tomu vtípku chechtala snad půl dne v kuse. Tak absurdní situace! Vzešli jsme totiž z úzkostně spořádaného venkovského prostředí kde se parádní funus doma strojil i zesnulému křečkovi či andulákovi. Každý z nás v sobě nesl vzpomínky na přípravy posledního rozloučení s někým blízkým...
Několikadenní vyčerpávající maratón za aktivní účasti celého širokého příbuzenstva, puntičkářské zdobení vykopané jámy coby pokojíčku s bílými plátěnými stěnami, v přísně symetrických liniích zkrášlených zelenými rozmarýnovými voničkami a obrázky svatých... Paralyzující bolest pozůstalých tak byla pozvolna přetransformovávána na smysluplnou energii nezbytnou ke zvládnutí všech organizačních úkonů generacemi předávaného rituálu – zajištění hrobníka, muzikantů, pohoštění…
Vtípek, který mne v pubertě rozesmával, dostává dnes poněkud trpkou pachuť. Stále častěji se totiž setkávám s lidmi, kteří v úvodu zmiňované ,,přání“ berou doslova. Škoda promrhaných peněz - žádné zbytečné starání, to raději pojedeme s dětma k moři, tetička už stejně neměla žádné kamarády, psal nedávno na svém blogu jakýsi pán.
Očividně uvažoval v čistě materialistické rovině. Nevím sice jak na tom byla jeho šestadevadesátiletá(?) tetička, ale u nás si takhle letití lidé obvykle na svůj pohřeb šetří a když pak jednoho dne navždy odejdou, objevíte na dně jejich šatní skříně opečovávanou krabičku s vkladní knížkou a portrétním fotem. A občas v té krabičce kupodivu naleznete i několikastránkový popis s organizačními pokyny ohledně vlastního pohřbu, ačkoliv se v posledních letech tolikrát dušovali, že si nepřejí nic okázalého…
