Kradmé nahlížení do široce rozevřeného bulvárního plátku přes útlé rameno tmavovlasé slečny, po chvíli přestává bavit, ačkoliv bylo inkriminované foto nastavené přímo v zorném úhlu mé neukojitelné zvědavosti. Zvedám hlavu a zjišťuji, že ostatní osazenstvo přeplněné lavičky na chodbě pracáku zůstává stále začteno (chvilkový pocit nadřazenosti nad ,,politováníhodnými exhibitujícími snaživci“ je zatím hřeje...)
Rozhodnu se vstát a činím tak pokud možno opatrně, aby snad vrzání lavičky nenarušilo něčí hluboké rozjímání. Vydávám se na okružní obhlídku nástěnek a zastavuji až na konci chodby u té nejmenší z nejmenších.
Hmm, medicínu jsem, bohužel, nestudovala, učit španělštinu ani jiné cizí jazyky nedovedu, zkušenosti s vedením obchodního domu nemám... Přeci jen - na předposledním řádku objevuji poměrně zajímavou nabídku, vylovím zápisník a stoupám blíže, abych pečlivě zaznamenala udané kontaktní informace.
Kloužu propiskou po papíru, když mi zezadu na rameno rázně zaklepe plnoštíhlá blondýnka: ,,To si snad ani nepište, milá paní, já jsem jim tam volala desetkrát na obě čísla a mail jsem taky posílala a oni se ani neobtěžovali!" Ohlížím se, váhám, zápis čísel přesto dokončuji a uschovávám do nitra kabelky.
Naděje přece umírá až poslední, víte, ,,milá,“ paní. Promlouvám k ní v duchu zatímco ona hlasitě pokračuje v rekapitulaci svých dosavadních neúspěšných pokusů.
Mám ji začít litovat? Nebo se snad sluší hezky jí poděkovat, že mne jakožto nováčka uvedla do patřičné reality?
Jedny ze dveří se právě otevřely, vycházející muž je za sebou tiše zavřel a pak se někdo zeptal kdo je na řadě k paní M. Tak to už brzy přijde řada i na mne...