Nohy čouhající z popelnice aneb nepřál si nic okázalého

Promodralé chlupaté nohy stále ještě vyčuhovaly zpod víka popelnice, ačkoliv se kreslená paní fakt snažila nasoukat nebožtíka dovnitř se vším všudy. ,,Nepřál si nic okázalého“, vysvětlovala s úsměvem vyjeveným kolemjdoucím. Celá naše pubertální partička se tomu vtípku chechtala snad půl dne v kuse. Tak absurdní situace! Vzešli jsme totiž z úzkostně spořádaného venkovského prostředí kde se parádní funus doma strojil i zesnulému křečkovi či andulákovi. Každý z nás v sobě nesl vzpomínky na přípravy posledního rozloučení s někým blízkým...

Několikadenní vyčerpávající maratón za aktivní účasti celého širokého příbuzenstva, puntičkářské zdobení vykopané jámy coby pokojíčku s bílými plátěnými stěnami, v přísně symetrických liniích zkrášlených zelenými rozmarýnovými voničkami a obrázky svatých... Paralyzující bolest pozůstalých tak byla pozvolna přetransformovávána na smysluplnou energii nezbytnou ke zvládnutí všech organizačních úkonů generacemi předávaného rituálu – zajištění hrobníka, muzikantů, pohoštění…

Vtípek, který mne v pubertě rozesmával,  dostává dnes poněkud trpkou pachuť. Stále častěji se totiž setkávám s lidmi, kteří v úvodu zmiňované ,,přání“ berou doslova. Škoda promrhaných peněz - žádné zbytečné starání, to raději pojedeme s dětma k moři, tetička už stejně neměla žádné kamarády, psal nedávno na svém blogu jakýsi pán.

Očividně uvažoval v čistě materialistické rovině. Nevím sice jak na tom byla jeho šestadevadesátiletá(?) tetička, ale u nás si takhle letití lidé obvykle na svůj pohřeb šetří a když pak jednoho dne navždy odejdou, objevíte na dně jejich šatní skříně opečovávanou krabičku s vkladní knížkou a portrétním fotem. A občas v té krabičce kupodivu naleznete i několikastránkový popis s organizačními pokyny ohledně vlastního pohřbu, ačkoliv se v posledních letech tolikrát dušovali, že si nepřejí nic okázalého…